Irish International Yacht Club Challenge, Royal Irish Yacht Club, 10.-11. červen 2023

Začalo to nevinně. Ozvala se mi Katka Staňková Křelinová, jestli nechci jet do Dun Laoghaire na J80. Když jsem byl s Katkou v Dun Laoghaire naposledy (1999), tak jsme se spolu nesvezli, a tak jsem na to okamžitě kývl. A na to Katka, že je to dobře, ať si seženu tři až čtyři další, že ona jet nemůže. Zamáčkl jsem slzu, že se zase spolu nesvezeme a s přesvědčením, že do večera mám posádku pohromadě jsem se do toho pustil. Trochu jsem nedocenil, že se jedná o termín, kdy se jede Jachtařská liga s 15 týmy, a když už na ní někdo nezávodí, tak ji pořádá, navíc v termínu mezi dvěma námořními regatami a v době tréningu na SSL Gold Cup. Takže do večera to úplně nebylo. Netřeba zdržovat výčtem všech, kterým jsem volal a psal, málo jich nebylo. Nakonec přes jisté výhrady (jak se nakonec ukázalo zcela neopodstatněné), že určitě není ten nejvhodnější, kývl na pozici kormidelníka Martin Janáček a aby se to dobře rýmovalo, další do posádky byl Vojta Janáček. Když to viděl táta Petr, tak si zjevně řekl, že by s námi Vojta mohl zvlčit a posádku skvěle doplnil. Abychom se po cestě nebáli, vzal Martin ještě rodinu (Markéta, Kuba a Katka), takže jsme měli početný tým fanoušků.

Závod zorganizoval Enda O’Coineen, účastník například Vendée Globe 2016/17, ale i České námořní rally (někdy kolem přelomu milénia). Navazoval na první podobný závod, který se konal v roce 1988 v Manhatan Yach Clubu. V Irsku, konkrétně v The Royal Irish Yacht Club v Dun Laoghaire se jel poprvé. Jednalo se o závod pro 8 pozvaných týmů na lodích J80 vybavených spinakrem. I přesto, že jedním z cílů závodu bylo setkání klubů z různých koutů světa a na první pohled to vypadalo, že společenská stránka by mohla převládnout, tak se na lodích soupeřů vedle již zmíněného Endy objevil např. také Pierrik Devic z YC Monaco, vicemistr světa na J70 v roce 2022. Bylo jasné, že závod nebude z kategorie turistických.

Vyrazili jsme 9.6.2023 v 6:20 osobním automobilem VW Caddy bez závady na chladicím zařízení a vzhledem k tomu, že jsme se do něj vešli všichni, tak jsme si významně zjednodušili debatu na téma, jak označíme jednotlivé skupiny výpravy. Povětrnostní podmínky byly velice příznivé.

Se společností AirLingus jsme si již dopředu potvrdili, že samonafukovací vesty s CO2 kartuší (slovu bombička jsme se pochopitelně vyhýbali) na palubě letadla nebudou problém. Navíc při dotazu, zda je to potřeba nějak hlásit na letištní security nás ujistili, že rozhodně ne. A měli naprostou pravdu. Letištní security naše CO2 kartuše objevila úplně sama i bez říkání. A se slovy, že se nejedná o vůbec žádný problém, že pouze musíme mít formulář potvrzený leteckou společností, nás poslali zpět do odletové haly. A protože jsme letěli z metropole Rakouska Uherska, tak chtěli samozřejmě potvrzení s razítkem.

V partnerské kanceláři Air Lingus se záhadným názvem AAS Switzerland nám sdělili, že žádné razítko nemají, a i kdyby měli, tak nedají, a že máme jít na check-in. Na check-in nám milá paní potvrdila, že to nebude problém, vzala naše formuláře a šla na tu stejnou přepážku, kde nás předtím ujistili, že žádné razítko nemají a přinesla orazítkované formuláře. Zajímavé bylo, že přesto, že jsme to nabízeli, nikdo nechtěl vesty ani kartuše vidět. Pro srovnání Rakouska Uherska s Anglosaskou kulturou trochu předběhnu. Cestou zpět na letišti v Dublinu rozhodně odmítali cokoliv razítkovat, a o co pečlivěji si všechny kartuše prohlédli, o to méně problémů s nimi nadělali.

Zpět do Vídně. Po překonání drobného nedostatku, že jdeme na security na ty stejné boarding passy podruhé, nás tam pochválili, že tak pěkný štempl už dlouho neviděli a konečně nás propustili dál. Po takovém stresu byla snídaně a Gosser logickou volbou.

Cesta z letiště v Dublinu vedla přes centrum a při přesedání z autobusu na vlak směr Dun Laoghaire nás ještě stihla nacucnout hospoda The Celt. Oběd, Guiness a debata o Lepricornech a pak už byl čas vyrazit na klub a na tréningovou rozjížďku.

S lodí jsme se sžili docela rychle, větší problém nám dělaly vlny o výšce až 1m, což samo o sobě není zase tak moc, ale ve větru, který z 10-15 uzlů klesal na 4-8 uzlů, zatímco vlny přicházející z moře se zmenšovaly velmi neochotně, to byl občas trochu boj. A protože příliv a odliv je v této oblasti poměrně vysoký, tak všudypřítomný proud situaci nezjednodušoval. Nicméně zjistili jsme, že s ostatními závodíme, rychlost z lodi vymačkat umíme, a tak nastal čas odebrat se na večerní recepci a družbu s ostatními účastníky.

Při recepci jsme byli obeznámeni s místní předpovědí počasí, která je Irsky jednoduchá. Když prší, bude pršet víc, když neprší, tak brzy začne. Zatím to nevychází a je docela hezky. Po recepci jsme ještě chvíli explorovali okolí hotelu a těšili se v sobotu zase na klub.

The Royal Irish Yacht Club je klub s historií sahající do první poloviny 19. století a prostorami, které připomínají některé naše renesanční zámky. Pro nás bylo podstatné, že jsme ráno dostali Full Irish Breakfast a chvíli na to jsme už byli na vodě. Vítr silnější a vlny o kousek větší, než v pátek při tréningu dělaly jachting opět zábavným. Lodě nebyly vybaveny zábradlím, takže přejít od stěžně na příď si říkalo o zkušenost s koupáním a aktivací těžce přivezených CO2 kartuší. Takže když už bylo něco potřeba, tak to bylo na kolena a po čtyřech. Naštěstí se do vody nikdo neodebral a pustili jsme se do závodění.

Po první trojce jsme dovezli v další rozjížďce jedničku, ale nehouknutí v cíli konečně potvrdilo vítěze debaty o tom, jestli jsme byli, nebo nebyli přes čáru. Byl jsem přesvědčen o tom, že jsme při startu nebyli na čáře. A měl jsem pravdu, chlapík na pinu nás ujistil, že při startu už jsme mu rozhodně výhled na startovní loď nezakrývali… A vítr začal lehat, vlny zas tak moc ne, zato proud tam byl taky a ve zkrácené rozjížďce se zadařilo a tu jedničku jsme tam nakonec dali. Pak se vítr vytratil docela, a tak jsme byli po chvíli čekání odtaženi domů.

Ve stejné době poslali domů také asi 3 skupiny trénujících nebo závodících dinghies (tak 50 lodí) a k tomu zrušili místní Cabin Trophy. Stejně jako u nás doma ji měli rozdělenou na dva závody, cca 50 lodí s černýma plachtama tvořili závodní okruh a ten zbytek s plachtama bílýma, případně šedobílýma jel svůj závod vedle nich v počtu asi 150 (ale všimněte si, jeli vedle sebe ve stejný den). Naštěstí se všech 250 lodí plus našich 8 za vjezdem do přístavu v Dun Laoghaire rozdělilo mezi čtyři kluby, takže nás do maríny přijíždělo v rychlém sledu jen třeba 60-70. I tak to stálo zato.

Také se konečně vyplnila předpověď a začalo pršet. Místní to však nerozhodilo, terasu zaplnily party stany a barbecue party se rozjela dle plánu za účasti všech. Při barbecue se u nás co chvíli někdo zastavil a v duchu „ty jsi tomu Pražákovi prej zboural při couvání sloupek“ nám vysvětloval, co znamená vlajka X a že hlášením čísla 4 ve vysílačce opravdu mysleli nás, když máme loď číslo 4. No co, zítra uvidíme.

Večer finále ligy mistrů v Irské hospodě. Naprostá většina místních fandila Interu, ale nakonec se ukázalo, že ne proto, že by byli natolik protiangličtí, jak bychom na základě historie mohli očekávat, ale prostě proto, že normálně fandí United a proto nemůžou fandit City. A pak live music, prostě pohoda.

V neděli jsou v Irsku všichni v kostele, nebo vyspávají po sobotě. První vlak jede v 9, takže cesta na klub tentokrát autobusem. Start původně plánovaný na 12 hodin se kvůli nám přesunul už na 11:30, Martin totiž potřeboval stihnou letadlo v 16:50.

Stihli jsme 4 rychlé rozjížďky za větru kolem 10-15 uzlů a kdyby ve třetí rozjížďce trať zničehonic asi na 20 minut nezahalila mlha, tak by snad sluníčko svítilo pořád a my si neměli na co stěžovat. Konečné druhé místo jsme získali až pár set metrů před cílem poslední rozjížďky, kdy jsme dvěma povedenými halzami Endu elegantně podjeli. Po dojetí poslední rozjížďky cca 14:45 k nám přijel člun, vyzvedl Martina a odvezl ho na břeh, tam skočil do taxíku a odfrčel za rodinou na letiště na opačném konci Dublinu.

My ostatní jsme se do tohoto letadla už nevešli, a tak jsme si vychutnali vyhlášení, odpolední posezení na klubu a setkání s přáteli, které jsme už deset let neviděli. Také jsme museli pochválit vítěze z Monaca, prostě dokázali z lodě vyždímat tak o desetinu uzle navíc, a to rozhodlo. V podvečer jsme neodmítli exkurzi na lodi Leader – restaurovaném rybářském dvoustěžníku s gaflovým oplachtěním z roku 1892.

A pak už jen procházka po Dublinu, ještě jedno vcucnutí do The Celt a následný přesun do hotelu u letiště, protože pondělní vstávání nás čekalo už ve 4 a odlet v 6, abychom byli v pondělí před polednem v plném pracovním procesu.

Na závěr ještě výsledky jachtařsky i společensky více než vydařené akce:

https://www.sailwave.com/results/RIYC/IYCC2023.htm

1. místo YC Monaco

2. místo YC LS Brno

3. místo Royal Areciffe Yacht Club (Enda druhý zprava)