Lipenský týden 420
Koncem června jsme se vydaly na tradiční lipenskou akci sestávající ze závodů O krále Šumavy a MČR Vítr a slunce, které ovšem pro naši lodní třídu bylo pouhým pohárovým závodem. Hned po příjezdu všechny, kteří jsou už léta zvyklí začátek prázdnin trávit v dobře známém a příjemně neměnném prostředí jachtklubu v Černé, čekal menší šok. Místním už došla trpělivost s neustálým životem v ohrožení hustě padajícími větvemi, a tak se rozhodli pokácet téměř všechny stromy, ke kterým měli vlastnická práva. Většina z nás byla také překvapena, jak daleko to máme letos k vodě. Hladina lipenské nádrže totiž klesla oproti běžnému stavu o metr a půl a vyhnala nebohé kajutovky s příliš hlubokým ponorem na kosu, čímž omezila možnosti stanování a jen tak přispěla k rozhodnutí o popílení stromů. Nicméně někteří hosté byli schopni zakomponovat lodě do svých příbytků natolik kreativně, že se nakonec staly skoro vítanou překážkou.
První závodní den jsme si všichni užili na vodě a dokonce se po nás ani nechtěly žádné výkony. Vzhledem ke špatné povětrnostní situaci jsme strávili odpoledne popojížděním po nádrži a ani jsme nedostali šanci se spálit, protože sluníčko se ani neodvážilo na nás vykouknout.
Druhý den přišel poněkud nestálý slabý vítr a mohli jsme tak všichni odjet tři trochu upachtěné rozjížďky. Tu poslední už naše posádka strávila zpěvem a vyprávěním si veselých příběhů, protože vzhledem k slaboučkému a měnícímu se větru a našemu ne zrovna špičkovému výkonu stála kompletně za starou belu, ale zato nám to vynahradila zdánlivě nekonečnou délkou. Poté co jsme se s pevnou půdou pod nohama trochu vzpamatovali z intenzivních zážitků uplynulých rozjížděk, rozhodčí zavelel znovu na vodu. Ale protože jsme malá a líná lodní třída, domluvili jsme se, že zůstaneme na břehu. Přišli jsme tak sice o dvě rozjížďky v nejlepším větru závodu, foukalo prý totiž sedm metrů, ale zato jsme se nemuseli zpátky navlékat do páchnoucích mokrých neoprenů. A to se pochopitelně vyplatí.
Třetí a poslední den závodu O krále Šumavy jsme již absolvovali bez lodní třídy fireball, která se vzhledem k tomu, že státní svátky letos padly na víkend, rozhodla šetřit dovolenou. Vítr vál slibně pouze, co se síly týkalo, protože jinak měnil směr o poměrně širokou škálu stupňů, a tak jsme si nejdřív kvalitně zatrénovaly. Čekání bylo nakonec odměněno kvůli časovému rozvrhu pouze jednou, ale zato nejkvalitnější rozjížďkou závodu, která pro nás uzavřela první lipenské utkání.
Každý pravidelný návštěvník lipenského týdne ví, že je to akce, která nabízí spoustu společenského vyžití, a tak asi není třeba podrobně zmiňovat, jak naše posádka využila dvou volných dnů. Ale kromě těchto příjemných povinností jsme absolvovaly i trénink zaměřený na jízdu na boční vítr a zábavnou fyzickou přípravu na dvojkole a v lanovém centru. Samozřejmě jsme využily i nabízeného kulturního vyžití v letním kině a spolu se spřátelenými fireballisty jsme podnikly poněkud mokrý nájezd na Krumlov.
Také jsme dostaly skvělou nabídku od Šimona, abychom si vyzkoušely závodit na jeho lodi, což jsme nadšeně přijaly a tímto mu děkujeme. Byly jsme připravené dokázat, že v lodi ty výsledky nejsou, ale nakonec jsme toto tvrzení alespoň částečně popřely. Musíme totiž přiznat, že závodit na lodi, která je dobře natrimovaná a všechno na ní funguje, jak má, je o dost příjemnější, protože nám to dává možnost sledovat to, co s naší lodí sledovat nestíháme.
Ve čtvrtek nás čekalo slavnostní zahájení mistrovství republiky pro lodní třídu fireball a cadet a hned potom báječných několik hodin na vodě, během kterých jsme se všichni vyřádili dost často i na plných hrazdách. K večeru sice vítr trochu zeslábl, ale stále to stačilo na kvalitní závodění ve středním větru. Nejvíc si to užili asi fireballisté, protože díky zahraniční návštěvě dosáhli počtu čtyřiceti sedmi posádek, ale ani my jsme díky vysokému počtu lodí v ostatních startovních listinách neměly nouzi o potkávání se a příležitostný adrenalin z řešení hrozících kolizních situací. Protože ale dobře víme, že pokud se na vás řítí fireball s kosatníkem v plné hrazdě, nejmoudřejší je mu, právo neprávo, uhnout, přežily jsme všechny souboje ve zdraví. Navíc naše startovní pole bylo tentokrát, alespoň na prvních pěti místech, velice vyrovnané, takže bojů na život a na smrt jsme si mohly užít na náš vkus dosyta v rámci vlastní lodní třídy. Vyzkoušely jsme si i, jak nečekaně může dobře fungující loď zkomplikovat rozjížďku, když moje kormidelnice zabrala za ploutev se stejnou silou, jakou je nucena ji rvát na naší lodi, a ploutev ji zjevně poslechla nečekaně snadno. Nevím úplně přesně, co se tam stalo, protože jsem se soustředila na spinakr a jen jsem koutkem oka zahlédla nohu v neoprence zhruba ve výši mých ramen, nicméně mé drahé děvče skončilo zapasované někde vzadu v rohu mezi bortem a zrcadlem. Nevím, jestli nás víc zbrzdilo to, že si kormidelník chvíli hověl v nezvyklé poloze, kdy měl nohy značně výše než hlavu, nebo to jak se mi třásl spinakr, když jsem z toho dostala neutuchající záchvat smíchu. Každopádně výsledkem celého dne byly čtyři krásné rozjížďky a pocit z opravdového jachtingu.
Pátek nás pak uvítal sluncem, jak slíbili pořadatelé v názvu závodu, ale zato vynechal vítr, takže jsme v klidu mohli hodovat u společného grilování a někteří také využili možnosti pít něco jiného než Budvar a uchýlili se k bečce Únětic.
Den nato už opět foukalo, a tak jsme mohli doplnit výsledkovou listinu o další čtyři rozjížďky, které se sice odehrávaly v trochu slabším větru než ty první, ale stejně byly parádní. Celý den v podstatě probíhal stejně jako čtvrtek až na to, že jsme vyrazili na vodu dřív a dřív jsme se vrátili.
V neděli už nás čekalo pouze spalující slunce, balení a odjezd domů. Do závěrečného zhodnocení bych asi uvedla, že dny trávené na Lipně jsou vždy nezapomenutelné a vysoce intenzivní. Když ne zrovna na vodě, tak alespoň na břehu, a vždycky mě moc mrzí, že už to končí. Na druhou stranu mám pokaždé pocit, že o moc déle by to můj organismus asi nevydržel…