Autor: Šimon Seidl
Celý nápad vyvstal, když nás poláci – pravidelně se účastnící českých a slovenských závodů – pozvali na oplátku na několik závodů u nich. Jediný termín, který připadal v úvahu bylo zrovna mistrovství Polska a tak jsem jej po mistrovství Česka a Slovenska bral všemi deseti.
Prvotní plán byl skvělý – po troše poflakování doma odjedu do Polska a odtud na Máchovo jezero, kde uspořádám soustředění a následně se zúčastím místního poháru. Sehnat posádku bylo sice trochu komplikovanější (moji kamarádi ze Slovenska neměli možnost jet a tak bylo nutné sehnat někoho v Polsku) i tak bylo nakonec vše dohodnuto. Na lodi jsem měl jet s polským kosatníkem, kterého jsem sice v životě nepotkal, ale to mi v dané situaci nijak nevadilo.
První komplikace nastaly ve chvíli, kdy mi přišly pozměněné propozice k závodu, jež znamenaly změnu termínu konání oproti předpokládanému. Výsledkem byla řada organizačních změn, vedoucí ke zrušení soustředění na Mácháči, mojí neúčasti na následném závodě a potřebě zajistit na Mácháči lodě brněnským posádkám. Když jsem vše alespoň do jisté míry urovnal, mohl jsem se oddat více než týdenímu odpočívání a sportování s kamarády a tak se moje prázdniny blížily románovému ideálu. Myslím, že nemusím dodávat, jak mi po všech těch čachrech machrech přišly ty klidné dny zasloužené.
Veliké překvapení mne tak čekalo, když jsem večer před odjezdem -poté co jsem zcela vysílený prací na soukromém projektu a pln očekávání na vroucí obětí měkoučkých peřin dorazil domů- obdržel stručnou fb zprávu sdělující „mám antibiotika, nejedu.“ Když jsem zjistil, že zírání s otevřenou pusou na monitor nezabírá, zbombardoval jsem polského ještěpředchvílíbudoucího kosatníka shrnutím všech pohledů na ten gigantickej průs*r do něhož mne dostal. Očividně jsem byl dost důrazný a tak jsem si za necelých 40 minut již domlouval nového -tentokráte kormidelníka- jehož kosatník si zlomil nohu (neptejte se mě, jak to dělaj). Shodou náhod jím byl můj polský kamarád Jakub s nímž jsem měl letos už dvakrát tu čest se poprat o medaile a který mi toho předchozího (maroda) dohodil.
Tady se však objevila slušná řádka nových komplikací..V první řadě jazyková bariéra (klučina uměl jen polsky, a já mu sice celkem rozuměl ale psát polsky fakt neumím) a pak klasické řešení kdo-jak-kam. To vše bylo třeba dořešit za ten jeden večer. Byly tu verze Moje auto-moje loď, Moje auto-jeho loď a Jeho auto -jeho loď..u zvolené třetí pak bylo třeba, abych se dostal někam do Polska kde on mne bude moci vyzvednout. Shrnuto tečka- té noci jsem byl rád, když jsem byl konečně v posteli.
Ráno mne čekalo poměrně zbrklé balení – obsah vašich zavazadel se razantně změní, jedete-li svým autem nebo autobusem – a času také nebylo nazbyt. Díkybohu jsem překvapil sám sebe a tak jsem před odjezdem stihl sprchu, uvařit oběd a jakž takž i odpovědět na maily. Doma jsem zapoměl jen neopren, ale to už v autobuse nemělo smysl řešit a já se mohl uvelebit do přítulně se lepícího sedadla z umělé kůže (myslím že u sedadel tohoto typu by nebyly zapotřebí ani bezpečnostní pásy, stačilo by si sundat triko a pěkně se zádama přilípnout.
Další překvapení mne ovšem čekalo již v Ostravě, kde jsem plánoval přestupovat na bus do Katowic- města odkud mne měl vyzvednout můj polský kormidelník. Že budu muset v Katowicích strávit noc a nemám zařízený nocleh jsem čekal a trochu se na to i těšil, že nemám absolutně pořešeno jak budu spát a jíst na místě konání závodu – tak nato jsem nechtěl ani myslet. Ale když mi bylo v Ostravě řečeno, že pokračující spoj není od „Studenta“ a jede odkudsi odjinud trošku ve mně hrklo. Ještě víc ve mně hrklo, když jsem zjistil, že nejede do centra Katowic ale na letiště a po hrknutí které doprovázelo zjištění jak daleko je letiště od centra ( 30 km ) jsem byl zralý na psychiatra nebo přinejmenším pullahev slivovice. Odjinud se nakonec ukázalo jako obyčejné parkovišti před nákupním centrem, kde si mne doslova odchytil chlapík, který mne měl vézt. Než jsem satčil mrknout, už jsem – s kávou v ruce a zavazadly v kufru – seděl v mikrobuse. Ten jsem měl sám pro sebe a o tom, že nebylo třeba čekat hodinu na plánovaný odjezd ani nemluvím. Řidič nahodil úsměv, muziku a po krátké domluvě změnil cílovou (a jedinou) stanici z letiště na centrum. Já si pak mohl téměř dvě hodiny hrát s internetem zcela zdarma, který ve všech podobných prostředcích funguje zcela obdobně a to tak, že vám načte startovací stránku, kterou můžete v případě nudy (a velkého optimismu) průběžně obnovovat, nebo se snažit dostat dál.
Do Katowic jsme dorazili kolem 5té a já hned vyrazil hledat stěžejní bod -autobusové nádraží- kde jsme měli naplánován sraz následujícího rána. Chvíli jsem si pohrával i s myšlenkou, nechat svou dosti objemnou tašku v boxu, ale pak jsem se rozhodl že bude praktičtější mít ji při sobě (boxy bylo třeba platit při každém vložení tašky a já bych si z ní bral minimálně 2x svačinu a věci na noc).
První dojem z městečka dosti neurčité velikosti – podivným způsobem tu srůstá a prolíná se několik měst a tak je těžké určit co je kde a jak je to vlastně velké – byl poměrně příjemný. Jednak tu bylo čisto a u (doslova) každé lavečky a za každým rohem stál odpadkový koš. Pak i stylem poměrně připomínalo česká města, i když tu nejspíš panovala skrytá úchylka pro péči o vlasy, lékárnictví a bankovnictví. Další (příjemně) překvapující fakt byl, že tu opravdu nebyli obézní lidé..za celý svůj krátký, ale intenzivní pobyt jsem skutečně nepotkal nikoho s nadváhou, což byl pro obyvatele moravské metropole, kde takovými syndromy trpí bezpochyby třetina populace (i yachtařské) skoro šok. Brzy jsem si však všimnul, že místní neustále někam spěchají. Rychlost jejich chůze byla i ve srovnání s mýma poměrně vyběhanýma nohama závratná a to bez ohledu na věk, pohlaví či ne/zaměstnání. Dokonce i večer tu člověk místo na pouliční povaleče narazil spíše na pouliční pobíhače, spěchače a odcházeče. Tento jev byl dosti v kontrastu s dopravní signalizací, neboť si nešlo nevšimnout, že většinu času svítí na semaforech (všech zároveň) červená. Důsledkem byly plné ulice a prázdné křižovatky do kterých tu a tam zmateně vbíhali chodci, kteří ztratili trpělivost. Semafory tu na rozdíl od česka jedou nonstop (i přes noc) a to včetně těch pro chodce. Ty jsou navíc vždy na manuální spínač, který má zabudovaný senzor na lidskou trpělivost a spouští se ne méně než půlminutu poté, co chodci jenž jej zmáčknul jeho trpělivost dojde. Výsledek je chodec stojící v půli křižovatky za intenzivního zvukového doprovodu klaksonů aut. Nejednou jsem čekal i déle než dvě minuty, přičemž nejméně minutu jsme čekali všichni, protože chodci i auta ve všech směrech měli z jistého důvodu červenou. Ceny v Katowicích byly podobné těm našim ale poněkud nelogicky stanovované – párek v rohlíku jste sehnali za 10 Kč, pizzu za 50,- ale stejně jste dali třeba za crossiant. Toaleta stála 15,- box na zavazadla dokonce 80,-. Pivo pak šlo pořídit od 16 Kč což by bylo docela příjemné, kdybych na něj měl chuť.
Po tomto krátkém obeznámení se s místními hodnotami a poměry jsem se vydal na procházku centrem a okolím. Protože jsem nechtěl o nic přijít a byl jsem nucen vléct kabelu rozměrů menšího vozidla, zabrala mi vycházka celých 5 hodin. Pochopitelně s přestávkami. Ze strachu abych o nic nepřišel nakonec nic nebylo, protože v Katowicích zkrátka nic moc o co byste mohli přijít není. Teda -můžete velice sndno přijít o veškerá zavazadla, potažmo auto, ale rozhodně nepřijdete o nic ze zdejších atrakcí a pamětihodností. Nic tu totiž není. I tato skutečnost mne však nechala poměrně chladným (čemuž dozajista pomáhal i večerní vzduch, který mne donutil nahodit vrstvu šatstva navíc) a já začal přemýšlet co se zbývajícími 11ti hodinami svého pobytu. Při svojí procházce jsem zahlédl řadu music barů, jazz clubů, kaváren, i night clubů což vše zavánělo zajímavým programem na hodiny nad ránem. Pro čas mezitím jsem se rozhodl vyrazit do ulic a počkat co mne potká.
Čekání netrvalo ani 3 minuty. Kus od vlakového nádraží jsem narazil na skupinku pouličních povalečů. Hráli na kytaru a bubínky a škemrali o drobáky, cigarety i pivo (nechávali si jej od kolemjdoucích odlít do kelímku). Ihned jsem k nim zamířil a přispěl zlotý s otázkou, kam by mi poradili jít na večer. Na otázku „Proč nebejt chvíli s náma?“ nešlo říct ne. Teda vlastně šlo a asi by to byla i logičtější varianta, ale to bych nesměl bejt já chtějíc si trochu vyrazit z kopýtka v Polsku. Tak jsem se přidal mezi děti ulice.
Hráli na kytary a běhali za kolemjdoucími. Sem tam nám něco vesele cinklo a já zatím konverzoval svojí verzí té jejich hatmatilky občas řízlou angličtinou. Bylo nás asi 7 ale sem tam někdo odešel nebo přišel další. Načmárnul jsem jim pár skic a zdvořile odmítnul dát si s nimi kelímek (skleničku neměli). Dočasně jsem adoptoval slovo k*rwa namísto českého vole a snažil se rozlousknout, zda se mne některé z přítomných snaží zbalit protože nežiju na ulici, nebo protože si všimli že mám v batohu drahou elektroniku.
Postupně jsme prolezli centrem, přidali se k jiným skupinkám, nasomrovali se k turistům do zahrádek restaurací a nakoupili pivo v nonstopu. Byli mezi nimi zchudlí studentíci, děcka co je rodiče vykopli z baráku (nebo je to brzy čekalo), fetky, muzikanti i streetartisti. Někteří měli drogami sežrané zuby a všichni páchli lihovým odérem, který odváděl pozornost od vkrádající se otázky „Kdy se asi naposled myl/a?“ Zjistil jsem, že v Polsku se nesmí pít na ulici (což jsme vesele provozovali, teda vyjma mě) nebo kouřit tráva (nápodobně), ale očividně nebyl problém hlasitě vyhrávat, žebrat ani zpívat. Příjemné bylo zjištění, že polští žebráci neumí anglicky, takže chcete-li je odbít, stačí jednoduchá fráze a jdou pryč. Nepříjemný naopak byl okamžik, kdy kdosi přišel s tím, že jeden člen jejich pestré skupinky právě kdesi vykradl auto (nevěděl jsem který, ani kde ale i tak jsem dosti dlouho bojoval s nutkáním zavolat policii). Nebyl jsem však zdaleka jediný kdo podobnou věc neschvaloval. Jiný měl zase takový absťák, že pochvíli neudržel ani cigaretu (jak se mu třásly ruce) a i v té zimě byl zpocený jako tučňák na rallye dakkar. Vše ale vyplňovaly příjemné okamžiky, kdy jsme náhodným lidem na přání zahráli písničky, řekli vtipy, nebo nabídli méně šťastným žebrákům či bezdomovcům nám před okamžikem věnovanou cigaretu.
Kolem první hodiny ranní se skupinka začala rozpadat a ve tři jsem byl opět sám. Až v tu chvíli mi došlo, jak je v Katowicích v noci děsivě mrtvo. Ulice byly liduprázdné a jediný život do nich vháněly neúnavně blikající semafory. Noční podniky byly taktéž tiché a zely prázdnotou. Až u jednoho jsem narazil na známky života a vkročil jsem do dveří. Ani ne po dvou krocích jsem však (doprovázen zmateným pohledem číšníka) vycouval. V jinak příjemně vyhlížejícím prostoru s barem, posezením i parketem totiž bylo asi 8 lidí. Všichni tiše seděli v párech po koutech a vše tak působilo dojmem zrušeného divadelního představení. Zvážil jsem vyrazit, kam mne nohy zanesou, ale mojí tašce bohužel vypovědělo jedno kolečko a tak se tato myšlenka záhy ukázala jako nereálná. Poseděl jsem ještě chvíli v parku a nasával večerní atmosféru a pak jsem vyrazil do vestibulu vlakového nádraží, rozhodnut, že když nemám coby, tak si aspoň chvilku zdřímnu.
Očividně jsem nebyl jediný s podobným nápadem a tak jsem byl rád za aspoň jednu volnou lavičku. Na ostatních ležela či posedávala starší generace podobných lidí, jako ti se kterými jsem strávil předešlé hodiny noci. Až tam jsem si uvědomil, jak moc se mi vlastně nechce spát, ale bohužel program jenž mi městečko připravilo byl nadobro vyčerpán. Naskicoval jsem několik podřimujících pobudů a pak se celou věčnost snažil zamhouřit oči. Kolem páte přišel povaleče vyhnat buzer-securiťák, čehož jsem byl díky doprovodu foťáku a lap-topu ušetřen. V šest jsem pak čistě z nudy vyrazil na autobusové nádraží a věnoval volný čas začátku tohoto článku.
—Věřili by jste že na hlavním autobusovém nádraží nemají jediné občerstvení? Já taky ne..umírám hlady. Teda, naštěstí si tu předemnou rozčesává svoje ulepený peří děsně ohavnej oškubanej holub, takže mi je možná spiš malinko šoufl. Kromě něj je tu ještě asi 10 lidí všech věkovejch kategorií, nikdo tlustej, holky pěkně hubený, pobuda spokojeně dřímající a žebrák právě odešel, protože jsem mu odpověděl anglicky.—
—Když už tu čekám na toho polskýho jazykověda, tak pro pány: slečny tu maj sice pěkný postavy ale očividně maj (i ty pěkný) přehnaný mindráky ohledně svýho obličeje. Výsledek je vrstva make-upu se kterou by si vystačila rodina klaunů na měsíc a která je dělá skoro nerozlišitelnýma od figurín v obchodech. Proto než si tu začnete nějakou konverzaci tak do vyhlídnuté slečny nejprv jemně dloubněte, abyste se ujistili že nemluvíte s kulisou.—
—Myslím, že ta všudypřítomná štíhlost je způsobená spěchem a množstvím vykouřených cigaret (pálí tu uplně všichni) s takovým režimem by i Santa vypadal za rok jak Linsdy Lohan—
-popolski-
Sice jsem svoje polské kamarády poprosil, ať mi zavolají, než přijedou na místo, ale nějak mne nepřekvapilo, když se znenadání vynořili přímo předemnou. Cestu do Nieporetu – vesnice nedaleko Varšavy – jsem prakticky celou prospal a vduchu děkoval polákům za skvěle zvládnutou organizaci. K mojí veliké úlevě mi naservírovali ubytování, stravu i oficiality k závodu na stříbrném podnose a mne zbývalo jen zaplatit. Co se domluvy týče jsme se sice nikam neposunuli a zůstali u polštiny (a mojí pseudopolštino-česko-angličtiny) ale stihli jsme nakoupit i vyjet na vodu a potrénovat. To poslední pro mě ovšem bylo mírně traumatickým zážitkem.
Spolupráci dvou kormidelníků jsme přes veškeré obavy zvládali na jedničku (snad kromě rozdílnosti návyků a nesehranosti při manévrech) ale hůř jsem už nesl stav lodě. Vyjma fantastických plachet citlivých na každý impulz byla loď žalostně a zcela zbytečně nedoladěná, což ubíralo jak na výkonu tak na pohodlí. Nešel tahat peň, funkční byl jen jeden spinakrový pytel a nastavovat plachtu kterou neznáte bez značek taky není žádná slast. Aspoň nejzákladnější věci jsme tak museli upravit a poté vyrazili na pokoj. Tam se ukázalo, že moji hostitelé vše zvládli ještě lépe než jsem čekal. Ubytování i strava byly nad poměry a přitom za příjemné ceny.
Druhý – již závodní – den začínal zvolna. Čekalo se na vítr a my si tak mohli alespoň obhlédnout klub. Moji polští kamarádi bohužel nebyli příliš sociálně ladění takže jsem neměl možnost se družit s jinými posádkami. Na vodě nás pak čekalo opět čekání a po zbytečně opožděném startu, kdy jsme jako zázrakem vyvázli z pasti u startovní bóje jsme jako první vyrazili na levé křídlo. Vedli jsme pole až do chvíle, kdy jsme se neopatrně dostali příliš do středu, který byl žalostně nevýhodný. Lodě z obou extrémních křídel byly na první bóji první, my kolem 10ky. Při následném bočáku vítr téměř ustal, ale díky citlivému vedení lodi a práci s plachtami jsme se dostali na 7mé místo. Během zaďáku jsme již s přehledem drželi 4ku a získávali medailovou pozici, když byla rozjížďka (k veliké úlevě mého močového měchýře) zrušena.
Ihned po večeři, na kterou jsme se nemálo těšili, jsme si „půjčili“ auto a když zadrnčel telefon s dotazem kam jsme zmizeli, s klidem jsme hlásili Varšavu (původně jsme si chtěli vyrazit jen do nejbližší hospůdky na pivko, ale poté co jsem konstatoval že si sá jen jedno jsme trochu změnili plány). Zde si dovolím vsuvku, že poláci, i s přimhouřenýma očima řídí jako prasata..ale možná je to tím, že si tu každý chce užít auto dokud mu ho někdo neukradne. Varšava mne příjemně potěšila..působí domáčtěji než Praha a v centru se snoubí historie se službami, aniž by celek vyhlížel chaoticky či strojeně. Trochu na škodu bylo, že jsme zde pobyli jen asi hodinu, ale i tak to byl příjemně strávený čas. Mrzelo mne snad jen to, že kvůli původně jiným plánům jsem neměl foťák a na skicování se chvíle také nenašla. Mezi převážně světlými poláky předčí troška yachtařského opálení i oblek od Gucciho a já tak obdržel řadu zářívých dámských úsměvů..Divím se, že si tohoto faktu ještě nevšimli černoši, myslím že by tu místo pozdravu rovnou dostávali žádosti k sňatku. S čím jsem se setkal ve Varšavě a v česku obecně mi to chybí byla možnost vyžití v centru města – na placu srovnatelném významově s pražskou Florencí nebo brněnským Zelňákem najdeme, zdánlivě nelogicky, hřiště na basket, fotbal i skatepark. Je tu tak k vidění mnoho mladých lidí zaměřených především na freestyle různých sportů, kteří tu mohou trénovat a trávit volný čas. Následně někteří vyrážejí do ulic a svými kousky – které opravdu dokáží vyrazit dech – si přivydělávají. Najdeme tu i další drobnosti, které dodávají metropoli na atraktivitě, ať se již jedná o zajímavé stavby či jen jejich měnící se barevné nasvícení (zejména mostů).
Po dalším dni jsme byli celkově osmí..nejhorší byly starty, kdy jsme startovali i minutu po signálu, ale objevilo se i množství taktických chyb. Naštěstí byla loď velice rychlá, takže v okamžiku, kdy jsme přestali se zbrklými obraty jsme do cíle dojeli první s nejméně stometrovým náskokem. Celkově byl však můj dojem z jízdy velmi rozporuplný – chyběla nám sehranost a komunikace pořádně ani probíhat nemohla. U Jakuba se pak střídaly chvilky skvělých rozhodnutí a hrubých chyb a tak naše pořadí kolísalo +- 5 lodí na jeden šlág. Já měl největší problémy se synchronizací pohybu svého a kosatky při obratech a pochopitelně pněm na který bylo třeba se zavěsit plnou vahou (byl na gumě 1,5 cm která by po uvolnění dokázala vystřelit na oběžnou dráhu i slona).
Poslední den závodění proběhl přesně tak, jako neměl. Díky příznivému bodovému spektru jsme měli šanci na medaili v celkovém pořadí a téměř jistou medaili v mužích a tak teoreticky stačilo jet na jistotu. Vyjížděli jsme ale do vody jež nejvíce připomínala zebru – mrtvou. Pruhy větru střídalo bezvětří a vše smrdělo čekáním (a rybami a to notně). Pak se vítr přeci jen zvedl a po tradičně nekonečném chystání trati – rozhodčí strávil nejmíň 10 minut vysvětlováním jenom toho jak tahat vlajky a mluvit do vysílačky asi 12ti leté dívčině co mu pomáhala- a zbytečně rušených startech následovala první rozjížďka. Já se bohužel nedokázal ztotožnit s Jakubovou taktikou, kdy jsme po (tradičně hrozném) startu ještě propadli polem. Když už jsme se začali chytat, následovala většinou řada zbytečných obratů a propad o desítky metrů..Nicméně na spinakry jsme vždy získali alespoň několik lodí. Po první rozjížďce dne jsme ještě byli 6tí a 3tí v mužích ale druhá vše zkazila a my si odnesli 9té místo. Díkybohu..představa že bych si s našimi „výkony“ měl jít pro pohár v mužích, kde jsme nakonec skončili čtvrtí mne opravdu netěšila.
-počesky-
Dovolím si přidat něco pro ty, kdo se chtějí podívat do Polska:
Polsko se očividně stále snaží zachovat si ráz katolické země, já si jen často nebyl jist zda to nepůsobí příliš křečovitě. Někdo by to samozřejmě mohl vnímat jako ukázku, že na cestu k Bohu není třeba vědy ani okázalosti a stačí jen nejprostší cestou poukázat na jeho existenci. Nejednou tu tak potkáme obyčejný dům, jenž je po přístavbě věže samozřejmě kostel (bez ohledu nato, že vypadá jako benzínka), kříže jsou tu kdekoliv a z čehokoliv od dřeva po instalatérské trubky.
Dalším stereotypem je v podstatě fakt že Polsko je velikým exportérem jídla. Co se potravin týče, tak mají kvalitu rozhodně nižší než u nás a často ji dohánějí mocným dochucováním..Cenově jsou ale až o třetinu levnější než ty naše (i stejné výrobky). Nejpříjemnějším překvapením jsou však ceny paliva jež začínají na 34 Kč/l a směrem k (našim) hranicím rostou. To v kombinaci s plochou krajinou dosti usnadňuje automobilovou dopravu – nutno dodat, že ani silnice nejsou tak hrozné jak je pamatuju z cest na Rybnik. Dál můžu doplnit že obědy (resp večeře) na 4 dny stály 75 zl a ubytování na 4 noci 150zl /os (včetně Tv a netu) a to při kurzu 6,2 Kč/zl.
..Pokud chcete lépe zapadnout:
Jak mluvit polsky: slovo „vole“ nahraďte slovem „k*rva“ a proneste jej nejméně v každé páté větě. „V“ nahraďte „W“, „H“ nahraďte „G“, mluvte s pokudmožno zavřenou pusou, aby jste potlačili artikulaci a občas do toho trochu zašišlejte. Vyberte si oblíbené slovo, které budete často opakovat a češtinu vhodně doplňujte slovenskými a chorvatskými (popřípadě ruskými) výrazy.
Poláci, pokud něco dělají, tak zpravidla spěchají- ať jde o cestu autem, balení lodě, či halzu u bojky. Jakmile ale nemají co napráci, přichází na řadu televize. Ta je k nalezení všude – nejen v barech či restauracích, ale i každý pokoj vícepokojového ubytování má vlastní (velkou) televizi. Za tu krátkou dobu jsem si všimnul náklonnosti k násilným filmům a momentálně populární hudbě, kdy se jedna písnička dostane na scénu i třikrát denně. Za zmínku stojí i jiný dubbing – kdy všechny postavy mluví neutrálním hlasem jedna osoba a v pozadí je slyšet původní znění. Výhoda je možnst vnímat originál, nevýhody jsou nasnadně. Co se stravy týče, dávají naši severní sousedé přednost párkům, brambůrkům, sladkostem, slazeným limonádám a u alkoholu pivu před kořalkami. Celkově jsou poláci velice kamarádští a pokud je člověk trochu popostrčí i společenští. Nejednou mi přišli empatičtější než většina čechů. Panuje tu všeobecné povědomí o velké pravděpodobnosti odcizení čehokoliv co necháte chvilku na očích – doporučuji proto decentně schovávat vše, co zrovna nepoužíváte ( zamykat netřeba, ten kdo chce si se zámkem stejně zpravidla poradí ). Zaujal mne i fakt, že rádi navštěvují česko a mnoho z nich tu pracuje ( v Polsku bohužel nemá VŠ titul přílišný význam, což je fáze ke které to bohužel spěje i u nás )
…Yachting v Polsku:
Můj dojem z polských závodníků byl, že mají (oproti nám) rychlejší lodě a lépe čtou změny, ale často dávají přednost osobní taktice nad tou řekněme objektivnější vůdči poli jako celku – to se sice děje i u nás, ale v případě více než 30ti lodí se to rozhodně nevyplatí. Polské lodě jsou dobře udržované, ale chybí jim téměř všechny běžné „vychytávky“ od zarážek na spinakr až po některé systémy. Myslím že naše top 4ři lodě by měli slušné šance na první 5ku (pochopitelně v případě že by se jelo na menším jezeře jako tomu bylo zde). Vzhledem k tomu, že poláků je asi 4x tolik co čechů a navíc mají moře, setkáme se tu i s větším počtem yachtařů. Zároveň s námi měli závody i Optimisté skubipy „B“ a těch bylo na 300 lodí. Bohužel ani v Polsku není celonárodní organizace ideální a já se tak mohl jen podivovat nad faktem, že i v méně početné lt 420 se tu lidé navzájem téměř neznají.
-závěrem-
Teď se blíží čtvrtá (ranní) a já sedím za stolem v Těšínském podniku jenž je kavárnou (i když mi kafe odmítli udělat páč je moc pozdě) i barem zároveň. Po asi hodinové procházce můžu konstatovat že většina zdejších podniků jsou herny, nebo prodejny lihovin. Navzdory očekávání – Těšín sestává z Českého a polského, je tedy přesně na hranicích – to tu v noci životem zrovna nehýří. Já tak mám nicméně možnost dokončit článek a vychutnat si pivo (jak jsem už řekl, káva mi byla odepřena a jiné nealko jsem si na severní moravě objednat neodvážil).
..té noci jsem byl ještě svědkem odvozu jednoho z českých štamgastů záchrankou poté, co mu úplně nesedlo cosi, co mohla být rána pěstí nebo nevhodně podaná droga (já viděl jen jeho cestu na záchod a následné naložení do sanitky, informace v éteru byly poněkud zmatené) od jednoho z polských návštěvníků podniku. Poláci k nám celkově jezdí rádi obohatit se o zážitky a to obohacení je holt vždy vzájemné a ne každému sedne. Pro mne osobně byla cesta do Polska přínosem, jelikož mne utvrdila ve většině mých názorů na práci posádky a umožnila mi si vše vyzkoušet na vlastní kůži v kvalitním závodním poli.
