Autor: Anna Synková

Máchovo jezero  31.8.-1.9. 2013

Na přelomu srpna a září jsme se s Jájou vydaly na pohárový závod na Máchovo jezero. Díky jeho pro nás příhodné poloze nedaleko Prahy a kvůli našim různým nejachtařským závazkům jsme se rozhodly vydat se tam až v sobotu ráno hromadnou dopravou.  Sešly jsme se na nádraží v Holešovicích a vydaly se nejprve autobusem do malebné krajiny Kokořínska. Vystoupily jsme v Doksech, přemluvily pana řidiče, aby nám neodjížděl s našimi zavazadly, a rozběhly se na nádraží, odkud jsme podnikly rekordní tříminutovou cestu vlakem do Starých Splavů.

Tam se nám shodou okolností podařilo stopnout si auto se zapřáhnutou dvackou, které vypadalo ohledně cesty do klubu podobně zmateně jako my, a za laskavé pomoci domorodců jsme ho odnavigovaly do Jachtklubu Máchovo jezero. Tam už na nás čekala naše loď a netrpěliví soupeři, kteří měli strach, aby byl dostatek lodí pro uznání závodu jako pohárového. Nakonec se sešlo dostatečných šest posádek, včetně našich mistrů republiky.

Protože vítr se netvářil, že by se brzy uráčil nás navštívit, vrhly jsme se i do takových netradičních operací, jako byla výměna kloubku u píny. Zpočátku jsme dávaly na rady zkušených kolegů a zkoušely různé prehistorické metody, abychom dostaly kloubek do vzdorující píny. Mlátily jsme do něj kusem dřeva, mydlily ho a brousily o beton.  Jediným výsledkem byl, kromě spousty zábavy, recept na voňavou pínu. Zvláště pokud do ní nalijete růžový sprchový gel Fa, stojí to za to.  Nakonec jsme to vzdaly a půjčily si vrtačku a pořádně ostrý nůž a za pár minut bylo po legraci. Po tom všem nám zbyl dokonce i čas na odpolední siestu.

Okolo půl třetí se ale nechali přemluvit i ostatní dvackaři, aby se oblékli a vyrazili na vodu do větru síly okolo tří metrů. Trať byla opravdu úsporná. K jejímu postavení stačily startovka a čtyři bójky včetně té startovní.  Zahájily jsme už tradičně špatným startem, ale postupně se nám dařilo propracovat se dopředu a na návětrné bójce jsme byly v půlce toho, čemu by se u početnějších lodních tříd říkalo pole.  Celkem spokojeně jsme bojovaly o třetí místo v rozjížďce, dokud se nám na poslední závětrné bójce nepodařilo předjet loď našich mistrů republiky a do cíle jsme tak dorazily druhé s pocitem, že by se ti naši mistři měli tedy hodně stydět, že nás tam pustili. Z výsledku první rozjížďky jsme byly tak nadšené, že v následující rozjížďce jsme dosáhly návětrné bójky jako první a pozici jsme v slábnoucím větru držely až do posledního kola. Na zaďák bohužel vítr chcípnul natolik, že jsme si s tím neuměly moc poradit a i díky naší chybě v komunikaci nás dvě zkušenější posádky nakonec předjely. Vzaly jsme si z toho ponaučení, že příště v této situaci více ostře! Na břeh jsme se ale vracely zvesela.  Kvůli nepřátelskému postoji klubu ke stanování jsme si musely postavit příbytek za jeho hranicemi, u křižovatky v lese, což nám ovšem nezkazilo výlet do města na pstruha a večerní posezení na mole.

Druhý den se jezdilo hned od rána na trati téměř identické s tou z předchozího dne. Vítr byl silnější než v sobotu, stálý měl okolo čtyř až pěti metrů, ale chodily hodně silné nárazy a výrazné změny směru, což naší posádce nedávalo velké naděje dobře rozjetý závod zdárně dokončit. Naše nezkušenost v silnějším nestálém větru se projevila hned v první rozjížďce, kdy jsme si teprve zvykaly na nové podmínky. Bylo třeba dobře sledovat, co se na nás odkud řítí. Nakonec jsme byly rády za čtvrté místo a při čekání na další start jsme se mohly pokochat panoramatem Bezdězu.  Druhá rozjížďka byla poznamenána ne zcela regulérním startem, kdy se vítr stočil natolik, že jsme nemohly na levobok vystoupat na bójku a musely jsme otočit a startovat s pravem. Rozhodčí ale tento detail nijak nerozházel a start nezopakovali. I přesto se nám zpočátku dařilo držet se vpředu. Po technickém problému s vytahováním spinakru na bočák jsme začaly jezdit bočáky bez něj, protože jsme usoudily, že pokud je druhá bójka tak blízko, že máme stejně spinakr nafouknutý až pár metrů před ní, nemá cenu riskovat další potíže. Bohužel jsme takticky nezvládly jednu stoupačku a opět se propadly na čtvrté místo. Jediné, co nás trochu uklidnilo, byl fakt, že naše soupeřky o třetí místo v konečném pořadí skončily za námi. Do poslední rozjížďky už nastoupilo pouze pět lodí a dle našeho počítání jsme pro umístění na bedně potřebovaly předjet konkurenční posádku z jachtklubu Bystrc. Vítr se trochu umoudřil, přestal tolik skákat a zeslábl tak na tři metry, což hrálo v náš prospěch, ovšem bylo to i výhodou pro naše úhlavní soupeřky. Podařilo se nám během rozjížďky uchytit se na druhém místě a už to pro nás vypadalo nadějně. Bohužel nás právě holky z Bystrce předjely na posledním zaďáku, což nás donutilo zapřemýšlet nad tím, zda by nebylo dobré nechat si od někoho poradit, co děláme špatně.

O to víc nás pak štvala ta ztracená jednička ze soboty. Zároveň jsme ale byly nadšené z parádního napínavého závodění, kterého jsme se mohly tentokrát naplno zúčastnit.  Jak nás pak překvapilo, když jsme byly předvolány na stupně vítězů! Byly jsme tak zmatené, že jsme si tam ani nechtěly jít stoupnout, abychom ty medaile pak nemusely vracet. Nakonec se ukázalo, že start alias cíl byl postaven natolik šikmo vůči větru, že to z naší perspektivy značně zkreslilo sledování dojezdů ostatních lodí. Mně osobně tak radost z bronzové medaile lehce zkalila jen moje vlastní maminka, která si ji prohlédla a otázala se: „ A kolik tam závodilo lodí? Tři?“ Na příště si tedy nechám výsledky opět pro sebe.

 

 

Lipno 7.-8.9. 2013

V pátek 6.9. jsme se rozjely s Jájou a její rodinou na jih na náš poslední letošní závod, proslulou Borůvkovou regatu v Lipně nad Vltavou. Pro mě to měla být moje první účast, a tak jsem si dle různých zkazek a vyprávění zatím pouze představovala ráj, kde létají mlsnému borůvkové koláče a knedlíky přímo do pusy a kde si člověk dosyta odpočine, protože vítr tam nechodí a jachtit se nemusí.

Obžerství začalo hned v sobotu ráno snídaní, která kromě výtečných borůvkových koláčů nabízela i pečivo, džemy, sýry, uzeniny, párky a míchaná vajíčka. Hned od brzkých hodin to vypadalo, že Borůvkovka splní svou každoroční úlohu odpočinkového gurmánského víkendu a žádný vítr nám nedopřeje. Protože se nám nechtělo stát dlouhou frontu na knedlíky, vydaly jsme se za doprovodu zbloudivších plzeňských fireballistů na bláznivou procházku do města. Také jsme absolvovaly exkurzi po antické dvacce. Naši kamarádi Plzeňáci se totiž nechali umluvit od Jáji, vypůjčili si na klubu dvacku s pořadovým číslem 16998 a rozhodli se nám to alespoň pokusit natřít. Kdyby se to podařilo, byl by to opravdu heroický výkon, protože od dob výroby jejich plavidla bylo vyrobeno už téměř 40 000 dalších dvacek. Ovšem rozhodně by od nás dostali cenu za styl, protože jejich loď měla takové vychytávky jako peň z násady na koště, pytel na spinakr z tašky z Globusu, s pytlem sladěný oranžový trup, dřevěnou páku i pínu nebo perzenik s třásněmi. Škoda jen, že plachty si půjčili od nás, protože bych opravdu chtěla vidět vytaženou hlavasku, kterou je možné poskládat do čtverečku 30 krát 30 centimetrů.

Počasí nás ale překvapilo a doneslo nám od hráze náš oblíbený slabý skákavý vítr, a tak jsme do sebe naházely výborné borůvkové knedlíky a vyrazily na vodu. Přestože s námi závodily Fevy, kterých se sešlo kolem dvaceti, byla startovní čára celkem krátká, což nám ztěžovalo pro nás už tak obtížné starty. Tímto tedy děkujeme fireballistům, že s námi mají často společné závody a že se scházejí v hojném počtu, takže čára bývá obvykle natolik dlouhá, že se tam vejdeme dokonce i my. Startovat v sedmi lodích z druhé řady je totiž opravdu tragické. Na návětrnou bójku jsme tedy dorazily na pátém místě, ale díky využití změn v závěsu za vedoucími loděmi. Po třech kolech se nám zadařilo vybojovat dokonce třetí místo, které jsme zachránily díky hlavnímu rozhodčímu, který na nás v pravou chvíli křiknul: „Holky, kam to jedete?“ a upozornil nás na fakt, že si to šineme do nesprávného cíle. Přidáváme to k ponaučení z Lipenského týdne, že startovní bójka se netočí. Druhou rozjížďku jsme odstartovaly už z pomyslné třetí řady s pevným předsevzetím s těmi starty něco udělat. Bohužel i přesto, že jsme se několikrát na stoupačce dokázaly takticky vklínit mezi ostatní soupeře vpředu, nakonec z toho bylo páté místo.

Mezi rozjížďkami byly nepříjemné dlouhé pauzy, kdy se čekalo, až dojedou optíci. Na druhou stranu to dávalo prostor pro socializaci, a tak nás přijeli vyburcovat Plzeňáci, kteří navrhovali, že zajedou jedničku a nám by pak nechali dvojku. To jsme samozřejmě nemohly přijmout a řekly jsme, že si s nimi ta pomyslná pořadí vyměníme. Taky jsem během toho čekání přišla na metodu, jak zlepšit naše starty. Když před startem říkám Jáje básničky, tak odstartujeme dobře. Z nějakého důvodu nejlíp funguje: Šnečku, šnečku, vystrč růžky, dokud držím v ruce nůžky. Na návětrnou bóji jsme tedy ve třetí rozjížďce přijely s ostatními loděmi a užily si vskutku zábavný bočák. Jsme zvyklé na naši problémovou loď, ale tentokrát nám už vůbec nešla vytáhnout ploutev a kormidelnice s tím vzadu tak bojovala, že málem vypadla z lodě. Vypadaly jsme natolik zmateně, že se posádka před námi ptala, zda víme, kde je bóje, a s překvapením sledovala, jak ji v tomto neuspořádaném stavu předjíždíme. Nakonec se nám podařilo dostát danému slovu a v cíli jsme se radovaly z našeho vůbec prvního vítězství v rozjížďce.

Protože jsme se vrátili z vody pozdě, byla zrušena tradiční návštěva bobové dráhy, ale díky bohu nám zbyl k povyražení raut, který mnozí z nás ocenili víc než sladké knedlíky, protože sestával z roastbeefu, řízků, pečeného vepřového, kuřat a různých typů sýrů a nakládané zeleniny plněné opět sýrem. Večer jsme pak s Plzeňáky zjistili, že otevírat víno o kámen za pomoci boty je dobrý nápad pouze pokud ta bota není žabka. Na druhou stranu se nám to roztříštěné maďarské víno vryje do paměti víc, než kdybychom ho bývali vypili. V neděli ráno jsme byli všichni už natolik zhýčkaní, že nás silně otrávilo, když jsme dorazili na snídani o půl deváté a už nebyla míchaná vajíčka. Po sobotě jsme s Jájou figurovaly na čtvrtém místě mezivýsledkové listiny se ztrátou bodu na druhé i třetí v pořadí, a tak jsme si přály ještě jednu rozjížďku, po které bychom si třeba mohly škrtnout tu nehezkou pětku. Jenže dopoledne jsme trávily válením se na trampolíně, protože na vodě bylo zrcadlo. Z trampolíny nás ale nakonec nevyhnaly děti, které pobíhaly kolem nás a chvílemi i po nás, ale vítr o síle tři metry za sekundu.

Tentokrát foukalo z druhé strany a hned na začátku jsme si potvrdily, že taktika s básničkami před startem opravdu vychází. Bohužel naše taktika na stoupačku už tentokrát tak povedená nebyla, a tak jsme to musely dohánět v dalších stoupačkách. Definitivně jsme si potvrdily, že nám loď sice famózně stoupe, ale na zaďáky hodně ztrácí, dokonce i když ji v tom zrovna nepodporujeme špatnou strategií. Bude tedy třeba ji znovu přetrimovat. Bohužel jsme tedy ve výsledku dojely až páté, čímž jsme se vzdálily od stupňů vítězů. Následně byly odstartovány ještě dvě další rozjížďky, ale žádná se nedojela a hlavní rozhodčí tak sklidil potlesk všech závodníků, když nás poslal na břeh. Zazávodily jsme si báječně, a tak nás víc než to, že jsme tentokrát vyhrály medaili jen bramborovou, mrzelo, že na nás v této rundě nezbyly borůvkové knedlíky. A krom toho nás stále ještě hřála ta vyhraná rozjížďka.