30. 6. – 8. 7. 2012

Letošní lipenský týden proběhl ve velice netradičním duchu, jednak to bylo poprvé v mojí jachtařské historii co jsem na Šumavě ani jednou nemusel obléci víc jak 2 vrstvy pak také tím že za celou dobu nepředvedlo jezero silnější vítr a v poslední řadě jsem kvůli zranění kosatníka absolvoval závod s kosatnicí již se mi uvolili půjčit naši nedocenitelní bratříčci Slováci. Zejména to třetí byla z hlediska techniky jízdy zajímavá zkušenost, jelikož jsme rázem byli o téměř 40 kg lehčí a tak bylo co trénovat.

Král Šumavy byl letos velice líný král ale i přesto nám dopřál 3 dny slušného poježdění ve slabším větru, ze kterých jsme po solidním boji s předními posádkami odvezli zaslouužené třetí místo. Vítr se kupodivu držel po všechny dny ze stejného směru a poryvy přinášely jasně čitelné změny ve kterých se tak dobře jezdilo.

Mistrovství ČR naopak dopadlo velice nelibě, jelikož vítr pojal české manýry a rozhodl se stávkovat, nebo naopak bouřit a tak byl pouze jediný závodní den. Ujelo se rozumných pět rozjížděk, ze kterých jsme bohužel nevyvázli příliš slavně kvůli zdravotním obtížím a nesehranosti v posádce, jež v silnějším větru byla znát. I tak byly některé momenty velice zdařilé a když jsme zrovna něco nezkonili, vyhoupli jsme se i do čela pole.

Pro ty, kdo si rádi krátí chvíli četbou, ještě přidám malý cestovatelský příspěvek o tom, co se vám při dopravě na závody může stát, abyste vaše drobné cestovní nešvary v budoucnu neviděli tak černě..

Brno jsem opouštěl s kosatničou a břichem plným řádně nezdravého jídla jedné blíže nespecifikovné společnosti jež se specializuje zejména na údržbu deštných pralesů a dietu amerických dětí. Ještě než sem však stačil přibrat i loď, jsem již blokoval jednu z brněnských křižovatek s vybitou baterií a zlepšoval tak náladu všem projíždějícím řidičům. Když se po hodině konečně dostavil můj ocko a baterii vyměnil, stačilo už jen sebrat loď u mého pochroumaného kosatníka a jelo se.

Nejelo, něco začalo bzučet jak roj vos a tak jsme záhy točili auto zpět ke Kubovi aby svým autotronickým okem posoudil co a jak. Ten se však rozhodl nedat své rady lacino a tak jsme jej naháněli po vesnici cestou necestou, až jsem byl donucen vzdát se a přijet si pro radu k mistrovi domů. Tam sme rozpojili co šlo až bzučení přestalo a jelo se dál.

A už se zase nejelo. Ještě předtím-jen co jsme sjeli z dálnice – jsme absolvovali asi 40 kilometrovou okruhovou jízdu kvůli špatně značené objížďce a když jsme konečně kápli nato, že celá ta věc s oranžovejma šipkama byl jen takovej fór, tak skápla pro změnu znovu autobaterie. Jako správní profíci jsme zkoušeli auto rozdtlačit a Soňka se ukázala jako velice zdatný řidič (* Soňa = dočasná náhrada za Kubu: stejně vlasů, o 40 kilo míň pracuje v jazyce slovenština ale vstup má i v češtině). Autu se bohužel moc nechtělo tak jsme museli zmobilizovat mého tátu – ten však nemohl ihned zmobilizovat vlastní automobil jelikož byl ještě po opravě od nafty (automobil ne můj tata) a tak nám nezbylo než čekat. Čas jsme si zkrátili aspoň filmem a pár dalšími pokusy o roztlačení pro zahřátí. Asi po dvou hodinách jsem jen tak zkusmo otočil klíčkem a auto chytlo, takže jsem mohl vyjíždějícího otce poslat zase domů. Byl moc rád. Je vždycky krásný se ve dvě ráno trochu protáhnout – a ten pocit když si pak můžete zase lehnout, k nezaplacení! No a už se zase jelo.

No jo, nejelo..po asi 50ti kilometrech mi začaly odcházet světla a jelikož s lodí za zadkem a slečnou na palubě není dobré riskovat, rozhodl jsem se raději zastavit a dotřetice zavolat záchranu. Táta byl trochu nevrlej, to je tak když lidi moc spí, sou pak celí nevrlí. Naštěstí má svědomitého syna co mu vychází vstříct a včas ho vytáhne z postele. Asi ve čtyři hodiny – to už jsme měli rozkoukaný film skoro zasebou – nám přijela nová baterie a my mohli začít řešit nové dilema: kdo, kam, jak a kterým autem. Když jsme se konečně dohodli, zjistili jsme, že to tak nepůjde, jelikož tátova koule nepasovala do auta a tak jsme museli zůstat při starém (vyjma nové baterie). Tradá-a jelo se!

Fakt! Až do Krumlova, kde měla Soňka zařízenej fajnovej bejvák a my se tam rozhodli dát si dopoledního šlofíka a trochu se zotavit a zkulturnit před tréninkem. Kdyby jste někdo potřeboval někam trefit v Krumlově, ozvěte se, znám to tam jak svý boty. Ukázalo se totiž, že město má mnoho tváří a každý obyvatel zná jinou. V tom je jistě krása a nádech genia loci, ovšem ne v případě že po oněch lidech chcete, aby vám poradili cestu. Vyslechli jsme si 4 různé verze – 1 s rybníkem (už jen existence rybníka na svahu o sklonu asi 30° je mírně pochybná, uznejte sami) abychom nakonec intutivně dojeli dle své rozvahy a padli únavou do postelí. Poslední co jsme stihl říct bylo, že nevím esi se mi podaří usnout.

Po našem 5ti hodinovém šlofíčku jsme již bez obtíží dojeli až do černé a s velikým oddychem sundali loď z vozíku na šumavskou půdu, abychom tak světu dokázali, že jsme – po 16ti hodinách – zdárně dorazili!!

Šimon Seidl