21. – 23. 10. 2011, Portorož – Slovinsko

Když mi čtrnáct dní předem Kormidelník předložil nabídku zúčastnit se fireballového Mistrovství Slovinska, propadala jsem se právě do deprese pod náporem podzimní rýmičky, pročež jsem prozíravě ponechala odpověď na další den. To už jsem věděla, že mě to vlastně láká, načež jsme spletli sítě (a v mém případě sebrali odvahu), a vyrazili v sestavě Orca a její posádka (pozn. red. Roman a Hanka), Paprika, Saša a Kuba ve čtvrtek navečer směr slovinská Portorož.

20:30 Vídeň, 22:00 Graz, 24:00 Ljublana, 1:20 Portož, teleport ukončen. Kuba nám na začátku cesty neprozřetelně sdělil, že jednou bude mít na maturitním vysvědčení nápis “ autotronik” a už se toho nezbavil do konce mistrovství.

Ráno nám vůbec nevadilo, že je start až v 10:55, ale zaujalo nás, že ve slovinsky psaných směrnicích byl k registraci závodníků vymezen čas od 9:00 do 10:00, zatímco v anglické verzi od 8:00 do 9:00. Dorazili jsme tedy na 9:00 a pravidla si vyžádali pro jistotu v anglické a i slovinské verzi :-). Na břehu se pomalu nehnul lísteček, ale jak pravil Kormidelník, uprostřed zálivu byly hřebínky. Když jsme k nim dojeli, staly se nich slušné vlny.

“ Tak to bude hustý”, ozvalo se ze zádi Orcy, a taky bylo. Svištěli jsme od bójky k bójce a karusely mi splývaly jeden s druhým, jak jsem se usilovně snažila udržet na bortu lodi. Modřina na podstatné části mého pozadí je dokladem toho, že se mi to zcela nezdařilo. “ Jééé, jau!” pokusila jsem se opustit loď v letu. “ Dobrý, seš v pohodě?” snažil se Kormidelník překřičet boru. “ Ne, bolí to jak sviňa! Ale ulomený to nebude, jeď dál!”

Panice jsem vlastně stihla propadnout až v cílové rovince, kde Kormidelníka popadla soutěživá. “ Tak rychle jsem v životě nejela,” lapala jsem po dechu balancujíc na hrazdě, když jsme prosvištěli kolem cílové bójky. Poté, co jsme si mezi rozjížďkami ve slunečních paprscích střihli koupel ve vlnách, jsem to vzdala a zamířili jsme ke břehu. Ulevilo se mi, že jsme nebyli jediní. (Ještě víc mi odlehlo, když jsem se dozvěděla, že Saša s Kubou se cvakli celkem osmkrát.)

V šatně jsem si z očí sloupla šupiny soli a hrůzy, a šla se vyhřívat na sluníčko. Až druhý den jsem zjistila, že to byla naše nejlepší rozjížďka, protože jsme z 20. přihlášených posádek dojeli šestí! (Nevím, jak si to vysvětlit, protože teze, že náš obtížnější podmínky motivují k lepším výkonům, mě… trošku děsí.) Přežití jsme zajedli nejdřív fantastickou tlačenkou, kterou Kubovi přibalil František, a následně nijak skvělou večeří, kterou nám připravili v kasinu Bernardin (což ale nebyl důvod, proč jsem své špagety málem hodila Matějovi do piva!). S překvapením jsme zjistili, že paní Maya má sice sklon skrblit na topení v některých pokojích, ale zato báječně skládá spacáky a neuspořádané hromádky, které jsme v ranním spěchu ponechali na postelích.

Druhý soutěžní den už byl spíše podzimní, ale přinesl nám skvělý jachting, vítr ve vlasech, parádní svezení :-). Odjeli jsme tři luxusní rozjížďky a s rukama vytahanýma až ke kolenům jsme se ani nezlobili, že rozhodčí neodpískali čtvrtou rozjížďku. Taky jsem při přistávání, kdy se mi podařilo z lodi vyskočit dřív, než jsem dosáhla na dno, zjistila, že můj fantastický sucháč je suchý… pokud se mu ovšem pořádně dopne zip :-).

Byla jsem nadšená víc než bych čekala. Rozdíl asi jako mezi lyžováním na Ramzové a na Möltaller Gletscher. Jak pravil pán, který závodníkům rozdával trička s logem letošního mistrovství, Gaussova křivka je Gaussova křivka, a na mě zbylo triko velikosti M. Zajímalo by mě, jak Gaussova křivka vypočítávala délku rukávů trika, které ač dlouhé a široké, sneslo by na mně i delší rukávy…

Následovala pekelně dlouhá procházka do městečka Piran, kde jsme si dali výbornou námořnickou kávu s rumem. Na zpáteční cestu jsme se mazaně vydali místním autobusem se slečnou, která nám ochotně vysvětlila jak na to – za což nás ještě musela vyfotit :-). Zbývalo se už jen nacpat jednou z Kubových hroudiček masa, které mi dal František do opatrování, vínem zakoupeným v místním Mercatoru a taky se trochu zmedvídkovat z mé bezedné krabičky JOJO gumových medvídků.

Ranní setkání skupinky českých trosek, balení a čekání na vítr. Komise nevěděla, jestli se půjde na vodu, hlavní rozhodčí nevěděl, jestli se půjde na vodu, uvidíme. Inu, jižané. Před jedenáctou se tedy nakonec vyplulo na zrcadlící se hladinu a čekalo se. Pak jsme se přesunuli k otevřenému moři a zase se čekalo. A pak jsme se s Kubou a Sašou dohodli, že jedeme zpátky a domů, abychom taky někdy vůbec dorazili zpátky do Brna. Sezonu jsme uzavřeli se ctí, o medaile nebojujeme, tak co.

Ke břehu jsme si ještě zapádlovali pněm kolem lodi Policija, a pak už ostříkali sladkou vodou sebe i loď, naložili lodě i sebe a něco před čtvrtou jsme vyrazili. Ve Slovinsku jsme si objeli jednu havárii na dálnici, já jsem zapnula mód “řidič”, Kormidelník mód “ spáč, co vyměňuje cd”, a o čtvrt na dvanáct jsme byli na Pryglu.

Bylo to prostě skvělé, s čímž koresponduje i 11. místo z 20 posádek, nižší počet modřin než obvykle (ačkoliv jejich plocha v součtu vydá asi tak na tři závody) a mé neutuchající nadšení.

Přílohy a odkazy: